Hádky, jako koření štěstí

Už mě to ani nepřekvapuje!  Po patnácti letech si vážně myslím, že mě jen tak něco nerozhází. Dokonce jsem přežila období, kdy přestanete být zamilovaní. Najednou vám přilítne nemilosrdná facka a ten druhý vám začne lézt neskutečně na nervy. Vadí vám i to, jak ten člověk dýchá a taky už dopředu víte, při jaké situaci bude říkat jeho oblíbený vtip nebo hlášku. „Proboha, ten vtip už jsem slyšela milionkrát. To sem byla snad hluchá, když jsem si tě brala? Vždyť je to trapný!“  Tohle období je už doufám za mnou a konečně se bereme oba tak jak jsme. Ne nebereme, to snad ani nejde nebo jooo? Ale jsem ráda, že se na té šťastné rodině nebo vztahu může pracovat. Snažit se porozumět tomu druhému, dělat kompromisy nebo se tolerovat. Dobře, takže čas ukáže, jestli se navzájem zabijeme nebo ne. Protože, s příchodem obávané druhé mízy, která hrozí za pár let, určitě zapomenu, jak porozumění, tak na toleranci. Moje máme mi už několikrát říkala, že bychom ty nože měli schovat do šuplíku. Ale nebudu předbíhat, ani to přivolávat. Člověk nikdy neví co se stane a upřímně, teď se nejvíc děsím společných výletů. Vždyť by to měly být ty nejlepší chvíle, na které budeme celý život možná vzpomínat. Měly by to být chvíle rodinného štěstí! 

Huráááá!!! Jedeme na výlet!!! To je první pocit, který prožívám, ale jen do té doby, než nad tím začnu přemýšlet. Moje představy o úžasně stráveném víkendu se totiž vždycky diametrálně liší od reality. Myslím, že by bylo dobré se přestat dívat na ty romantické přiblblé filmy a také na sociální sítě, kde vidím šťastné fotky přátel a známých. No jasně, že nebudou sdílet fotku, jak se hádají. Ti co řeší nějaký problém, většinou sdílí jen hlubokomyslný citát o životě nebo písničku a je jen na vaší fantazii, jakou verzi příběhu si tam dosadíte a je jen na vás, jestli vůbec chcete přemýšlet, co ten dotyčný zrovna prožívá. Každopádně my máme taky spokojené a pozitivně laděné fotky, i přes to, že pět minut před focením jsme se hádali o tom kolik schodů jsme napočítali při výšlapu na věž.

Zcela určitě by to byla děsná nuda a přetvářka, kdybychom byli k sobě jen zdvořilí a ustupovali tomu druhému. Mohla bych samozřejmě říct: „Miláčku, ty máš vždycky pravdu. Ano, jak říkáš ty, je to určitě 98 schodů.“ Jenže v mém podání by tato věta stejně vyzněla, jako: „Dej mi pokoj, meleš nesmysly!“

Takže když jedu někam se svou rodinou, mám jen jediný cíl! NEHÁDAT SE!  Snažit se mlčet i přes to, že si mi chce křičet a potichu se modlit, abychom cestu přežili bez bouračky na dálnici, zlomené nohy a nebo třeba bez střevních potíží. Ten strach o milovanou rodinu je hrozný a moje katastrofické scénáře jsou evidentně nesnesitelné i pro moje okolí. Proto se snažím mlčet a nechávám si myšlenky radši pro sebe.

Nebudu lhát! Nevydržím mlčet. Hádáme se kvůli pocitům, zvukům, barvám, prostě kvůli neskutečným blbostem. Myslím si, že je to snad nějaká disciplína. Ten kdo má děti a manžela delší dobu, tak mě snad pochopí. Dva dny s rodinou, může být doslova očistec. Proč sakra všichni neustále řešíme takové kraviny! Proč se třeba jednou v životě nemůžou chovat slušně na veřejnosti. Oni snad soutěží o cenu největšího prasete nebo o to, kdo se bude chovat jako největší blb. Mimochodem, mám doma tři chlapy. A vážně stačí jen malinká drobnost. Absolutně nepodstatná drobnost. Může to být klidně nevinná věta starostlivé matky „Vysmrkej se, prosím“ a hned se můžeme začít řešit, jak dlouho už tu rýmu má, kde ji chytit a kdo za to může.  A nebo stačí pouhý výkřik z leknutí, když jedeme na dálnici 150 a přitom se lepíme někomu na „prdel“, ale vy tu brzdu sešlápnout nemůžete, protože za tím volantem nesedíte. Člověku, který kouká na zprávy a vidí, co všechno se může stát, vyjde automaticky výkřik z pusy a pak se z toho leknutí ještě snaží nesmyslně vysvětlovat, proč se bojí. Dokonce nahlas začne říkat několik kombinací možných nehod. Sbohem moje předsevzetí …„Chtěla jsem snad mlčet! Bezva, je to tady zase, sbohem klidný a láskyplný víkende!“

Nejlepší jsou ale situace, když se hádáte vlastně o ničem. Nakonec zjistíme, že ani nevíte, o čem se to vlastně hádáte. Ten kdo má doma puberťáka, už moc dobře ví a zná, že vám můžou velmi rychle dojít argumenty. Takže na otázku „Proč?“ už jen odpovíte „Protože sem to řekla!“  Ano, teorie je hezká, mohla bych říct „Prosím tě dej mi chvíli čas, abych se nad tím mohla zamyslet“, ale kdo si na tu teorii v té chvíli vzpomene. Já tedy ne! Obzvláště, když se na vás ti upíři sesypou v tu nejmíň vhodnou dobu. Číhají někde za rohem a čekají na okamžik, kdy se potřebujete na něco soustředit nebo s někým mluvíte, jen aby rychle dosáhli toho co chtějí. Někteří mají doma zázračně úžasné dítě, které všichni obdivují. Ne, to není náš případ, moje děti jsou někdy opravdoví upíři!

Každopádně co se týče hádek, tak se ve většině případů stane z úplné banality, jeden velký, zásadní a v podstatě nepřekonatelný problém. Je to tak velký problém, který vám může zajistit minimálně deseti minutové slovní peklo, dobrou hodinku dusného nesnesitelného mlčení, a dokonce se může vracet jako vytrvalý bumerang. Úžasné je, že se ten bumerang s problémem může vrátit klidně i po deseti letech. No není to úžasné? Občas přemýšlím, co je na rodině, tak krásného. Ano, mám štěstí, že mám rodinu!!! Mám štěstí, že mám dokonce zdravou rodinu. Ale jsou chvíle, kdybych si nejradši střelila dobrovolně kulku do hlavy, jen abych měla klid a ticho!!!

Naštěstí existuje mobil. Odborníci sice varují, že stále více času trávíme na mobilu a že zapomínáme na svět a blízké lidi kolem. Ráda bych se těch odborníků zeptala, jestli jeli někdy v autě se svou rodinou víc jak 4 hodiny. Taky obdivuji rodiny, které si společně v autě zpívají nebo hrají slovní kopanou. Slovní kopaná nám totiž vydrží maximálně patnáct minut. Jen do té doby, než se někdo začne dohadovat, že už to slovo někdo řekl. A zpívání??? Zpívání mám zakázané. Prý se to nedá poslouchat.

Mám opravdové štěstí!!!

Mám štěstí, že žijeme v této bodě, protože máme všichni chytrý telefon. Díky němu se totiž dá přežít jízda v autě a nikoho vzteky nezabít. Puberťák poslouchá svou muziku a žije si ve svém pubertálním světě. Ten mladší si může vybíjet energii na nějaké hře a díky tomu nekope z nudy do staršího bráchy. No a já můžu tupě zírat na sociální sítě nebo si číst články, abych nemusela každých pět minut vykřikovat katastrofické scénáře. Čím jsem starší, tím větší mám strach. Podle mé drahé polovičky, jsem nesnesitelná hysterka, se kterou už nikdy nikam nepojede. Říká to skoro pořád, ale vždycky mě nutí, aby jela. Takže jim příště místo výkřiků budu muset zazpívat, aby věděli, že může být ještě hůř.   

Mám štěstí, protože se říká, že hádky jsou kořením vztahu. Jen se to nesmí s tím kořením přehánět, aby se to ještě dalo vůbec jíst. Beru to tedy tak, že hádky jsou jako bouřka s deštěm. Po dešti se vždycky nádherně vyčistí vzduch a dá se krásně dýchat.

Takže si to shrňme ... Myslím, že mám velké štěstí, že se hádáme a nejsme suchaři.

© Katka Dosko  |  26. červen 2022 | Deník štěstí najdete na Facebooku