Štěstí, že moc nepiju

Když se chystáme přespat někde mimo domov, nejvíc ze všeho se těším na to, jak se konečně vyspím bez hluku. Bydlíme totiž na místě, kde i v noci jezdí nákladní auta. Hlavně léto je dost otravné. Člověk by si rád v noci vyvětral, aby se nevzbudil v kaluži potu, ale je to prostě na úkor klidu. Když větráme, máme pocit, že nám auta jezdí rovnou přes postel. Jasně, v dnešní době existuje klimatizace, ale ta mi nedělá dobře ani v autě. Je to blbé, ale je to tak. Vidina toho, že se konečně pořádně vyspím, byla prostě skvělá. Jenže můj záchranářský syndrom vždycky zvítězí nad pohodlím.

Rozhodli jsme se strávit víkend v hotelu na romantickém náměstí Kroměříže. Víkendové pobyty u nás nejsou běžné, a proto jsme se hodně těšili. Podle fotek se jednalo o hotel s úžasnou historií. Máme rádi staré věci, staré domy. Máme rádi když věci voní historií. Nádherný zrekonstruovaný hotel z 15. století, umístěný přímo na náměstí, prakticky hned vedle světoznámého arcibiskupského zámku, byl pro nás skvělou volbou. Prostě bomba víkend, od kterého jsme očekávali, že budeme nasávat vůni historie, kochat se památkami, relaxovat v restauracích na náměstí,  dopřávat si dobré jídlo, pití a romantické večery ve dvou bez dětí.

První malá překážka přišla hned při příjezdu u recepce. Zjistili jsme totiž, že jsme špatně rezervovali pokoje. V takových případech jsem se raději naučila říkat  "my jsme" je to totiž taková zbraň proti hádce. Kdybych to objednávala já, tak se samozřejmě zeptám, ale ... no chlap, co byste čekali. Tomu je to úplně jedno, kde budou děti spát. Je mu úplně jedno, že by byly v úplně jiném vstupu hotelu a přes několik dveří a schodů. Což by pro mě znamenalo neustálé běhání a taky jsem celou rodinu zabalila jen do jednoho kufru. Běhat, přes celý hotel s oblečením, botami a kosmetikou, jsem kategoricky odmítala.  Naše další překvapení bylo, že žijeme v moderní době. Světe div se! Dokonce i v historickém hotelu používají místo klasického klíče čipové kartičky, které musíte přikládat prakticky u každých dveří. "Ne, musíme mít pokoje vedle sebe! Než se k dětem propípám kartičkou přes několik dveří, jenom proto, abych zjistila jestli si ráno vyčistily zuby, tak nestihneme ani snídani. A v noci? To jako budu v noci spát ze strachu na chodbě u jejich dveří? Vždyť máme puberťáka, který už je všeho schopný!"  Dožadovala jsem se svého práva hysterické matky. Situace se dala naštěstí vyřešit, ale museli jsme oželet jeden prémiový pokoj s vyhlídkou na náměstí a vzít si dva standardní v podkroví a prakticky bez okna. V pokoji bylo jen úzké okna, které se dalo otevřít pouze na ventilačku a člověk si musel stoupnout na postel, aby trochu viděl kam okna míří. Z okna bylo vidět do zdi druhého domu. "No a co, je tu klimatizace, kterou nesnáším a výhled na náměstí prostě nebude. Vlastně nebude žádný výhled z okna" říkám si v duchu, ale ta úleva při pomyšlení, že děti budou spát v naší blízkosti. To mi za to stálo.

Člověk by měl myslet na vše, nejlíp koukat i za roh a nejlíp se pojistit dopředu. Znám sebe a znám své děti, takže jsem si na recepci rovnou řekla o dvě čipové karty. Co kdyby jednu děti ztratily nebo si zabouchly dveře. Zabouchnuté dveře, mě pronásledovaly v myšlenkách skoro pokaždé, když jsem opouštěla pokoj. Personál totiž odcházel na noc domů a představa, že někoho budu muset vzbudit v noci, mě děsila.

Jak jsem už psala. Nejvíc jsem se těšila, že se konečně pořádně vyspím. Jenže jsem zapomněla, že v hotelu nikdy nejste nikdy sami. Nebyli jsme to jen my, kdo měl ten úžasný nápad udělat si hezký večer ve dvou a trochu popít. Jenže na rozdíl od jiných, víme, že se nemůžeme „zlít“ do bezvědomí a vyvádět kotrmelce jako za mlada. Máme sebou přeci děti, naší neuvěřitelně dokonalou antikoncepci a alkoholický dozor v jednom. Vlastně jsme šťastní, když se nám podaří usnout později než jim. Většinou vytuhneme už v deset na gauči a děti se ještě courají na záchod, pro pití a znovu na záchod. Klidně do půlnoci. Překonali jsme se a vydrželi do půl jedné.  Dvě skleničky Aperolu, nějaké to pivo nebo víno pro ten pocit svobody a jít spát. Pro nás je to skoro něco jako párty. Být vzhůru tak dlouho oba dva, to se jen tak nestává.

Celý den jsme chodili po památkách a v zámecké zahradě, takže jsem usnula prakticky ve vteřině. To ticho bylo úžasné. Spala jsem jak zabitá. Jenže se mi zdálo, že někdo pořád mlátí na dveře. „Proč mi ve snu někdo plácá dlaní na dveře, sakra! Proč se mi musí zdát tak blbý sen.“ Jenže on to sen nebyl. Vzbudilo mě to. Šok! Pár vteřin jsem tupě zírala, protože mozek odmítal pracovat. Naštěstí ve mě převládla hysterická matka a začala jsem jednat alespoň jako robot. "Něco se stalo dětem!" a hned jsem vyběhla z pokoje. Na chodbě se svítilo. Rozhlédla sem se a o patro níž stála před dveřmi nahá holka. „Co se děje?“ ptám se jí. „Nemám tu blbou kartu. Jsme poprvé v hotelu, nevzala jsem si tu blbou kartu a nevím co mám dělat. Přítel chrápe, tak nahlas, že neslyší, jak bouchám na dveře. A chce se mi hrozně čůrat a mám na sobě jenom kalhotky. Trochu jsme pili.“ odpověděla v rychlosti mladá paní a kroutila při tom nohami, aby se nepočůrala. V hlavě mě hned prolítlo „Trochu jste pili? Vždyť tu běháš nahá a jsi na šrot.“ Spala jsem jenom hodinu a půl, takže mi mozek opravdu fungoval maximálně na deset procent. Vzala jsem první tričko, které jsem našla, hodila jí ho a nabídla náš záchod. Zatím co byla na záchodě jsem se snažila probudit a vymyslet, jak bych jí mohla pomoct. Kalhotková párty by mě do rána opravdu nebavila a do naší postele jsem jí taky pozvat nechtěla. Možná by to moje drahá polovička uvítala, mít dvě v posteli, ale tak moc ho zase ráda nemám. "Proboha, proč šla ven jenom v kalhotkách? Co to je za blbku, že jde nahá ven z pokoje? Šla snad kouřit? Pohádali se, přítel jí z pokoje vyrazil a nechce jí pustit dovnitř?" Otázek jsem najednou měla nespočet, ale odpovědi se asi nikdy nedozvím. Když vyšla ze záchodu, napadlo jí, abych jí zavolala na její mobil. Zvonění mobilu by přítele mohlo vzbudit. Byl to skvělý nápad, až na to, že ona byla tak opilá, že si nemohla na to své číslo zaboha vzpomenout a já byla tak zblblá, že jsem nebyla schopná vyťukat číslo do mobilu. Číslo došlo do mozku, ale prst si mačkat na mobilu co chtěl. "Bezva, už jsem asi fakt stará a patřím do Alzheimer centra. Trvalo nám dobrých 15 minut než jsme zvládly zadat správné číslo do mobilu.  Zvonění jsem slyšela až na chodbu. Sláva, zvládly jsme zadat správné číslo, ale nikdo ten mobil nezvedal. Začala jsem si představovat, jak s ní budu muset sedět celou noc na chodbě, protože jsem nemožně obětavá a bylo by mi jí líto. „No to prostě nedám! Nechci tady sedět!“ a rozhodla jsem se to zkusit znovu. Sklopila jsem tedy oči na mobil, abych našla poslední volané číslo a najednou slyším cvaknou dveře. Jupííí, někdo konečně otevřel! Zvednu hlavu a ve dveřích stojí úplně nahý chlap. Jak jinak oči mi zůstaly vyset na chuchvalci chlupů mezi nohama. Kam se hrabou moje představy o tom, jak ona spí v naší posteli. Teď mám dokonce bonus a vidím "bimbase". Chlap neřekl ani slovo, asi byl úplně mimo nebo to tak má od přirození.  No a paní v kalhotkách se někam najednou ztratila. „Hmmm, tak jooo, neděkuj! To nevadí, že si mě vzbudila“ šla jsem zpátky do pokoje a snažila se celou situaci neřešit, abych znovu rychle usnula.

Jenže pořád jsem ta máma. Hned po tom, co jsem si lehla do postele, mě problesklo hlavou, že možná tím boucháním do dveří vzbudila i děti a ty se teď určitě krčí strachy v koutě. :))) Já vím, že to nejsou děti, ale puberťáci, ale pořád to jsou moje děti a musela jsem se na ně jít podívat. Klasika, jediný kdo něco řeší, jsem zase jen a jen já. Tenhle Martovský syndrom mě přestává fakt bavit. S tím budu muset něco udělat. Děti spaly tak tvrdě, že by se vedle nich mohlo vrtat do zdi a nic by neslyšely. Šla jsem si konečně opravdu lehnout a přemýšlela o tom, jaké mám štěstí, že jsem si dveře nezabouchla já a taky jak je opravdu blbý nápad mít všechny dveře na čipovou kartu. Znovu usínám s pocitem, že jsem alespoň někomu pomohla.

To snad není ani pravda! Slyším další bouchání na dveře. Tentokrát nebylo tak hlasité. „Asi se mi to opravdu jen zdá, vždyť už spím a mozek zpracovává jen předešlé vzpomínky. Neeee, to se mi fakt nezdá. To je snad blbý vtip“ vstanu znovu z postele a jdu se podívat na chodbu. Jenže tam nikdo není. Bouchání se ozývá od venkovních dveří. Ani nepřemýšlím, jestli mám strach a sejdu schody dolů, abych se podívala, kdo to zase může být. „To jako fakt? Co tady, do prdele, zase děláte?“ ptám se naštvaně. Nemůžu tomu uvěřit a už jsem víc než naštvaná. "Držte mě někdo!" Mám chuť jí plácnout flákanec přes její opilecký ksichtík. "To jí jako budu chodit otvírat celou noc? Co jsem komu udělala?" prolítlo mi hlavou. „Já jsem slyšela, že mi venku zvoní mobil, tak jsem se šla podívat jestli jsem ho nepoložila venku na stůl. Můj přítel mi přeci neotvírá ty dveře. Říkala jsem vám to!“ odpověděla zmateně. Tak ta snad něco zobe! Jinak si to neumím vysvětlit. Já to přeci vím, co se jí stalo. „Váš přítel vám před chvílí dveřeotevřel a já myslela, že jste šla dovnitř a už dávno spíte. Okamžitě si stoupněte před vaše dveře, jdu mu znovu zavolat a vy se od těch dveří nehnete ani na krok, jinak vás vykostím za živa!“ zvýšila jsem hlas a bylo mi v tu chvíli úplně jedno, koho vzbudím. Chtěla sem mít jistotu, že ta osoba udělá co chci a já se půjdu konečně vyspat. Během třetího zazvonění přišel opět otevřít „chlupatý bimbas“. Doufám, že na tenhle pohled brzo zapomenu. Některé věci vidět prostě nechcete. Mladá paní konečně zmizela v pokoji i s mým tílkem, které už asi nikdy neuvidím. "Nevadí, třeba mi zavolá, číslo na mě přeci má. Hlavně, že už bude opravdu klid!" uklidňovala jsem se, protože to bylo mé oblíbené tílko.

Tento zmaštěný pár měl opravdové štěstí, že nemám tvrdé spaní a že mám potřebu za každou cenu někomu pomáhat. A já mám štěstí, že jsem v té situaci nebyla já a nemusela taky běhat po hotelu nahá, zakrývat si prsa a chodit k cizím lidem na záchod. Ráno bych jisto jistě lezla kanálem, aby mě nikdo neviděl. hrozně bych se styděla! Ale víte co, štěstí přeje opilcům. Mají ráno většinou takové okno, že jdou s klidem na snídani. A vy jim nakonec nic u snídaně neřeknete, abyste jim zachovali alespoň zbytek té důstojnosti a jen přemýšlíte jestli si vás pamatují, jestli vědí kde se u nich vzalo vaše tílko nebo jenom dělají, že Vás neznají.  

Závěrem bych napsala, že někteří lidé mají neskutečné štěstí, že mě potkali. Takže všichni jsme v některých chvílích potřební a užiteční! I za cenu toho, že se zase skoro nevyspíte, ale ten pocit, že jste pomohli, je přeci taky fajn. A já mám velké štěstí, že mi alkohol už nic moc neříká, že umím pít s mírou a když si dám tři skleničky Aperolu v jeden večer, jedná se většinou o nečekaný úlet, hodný domácího výslechu, jestli se mi něco někde nestalo.

Tak na zdraví i těm co to s tím pitím vůbec neumí! 

© Katka Dosko  |  27. červen 2022 | Deník štěstí najdete na Facebooku