Mám raději staré lodě

Do malé chorvatské vesničky kousek od Splitu jezdíme každý rok. Přestěhovala se sem totiž moje drahá tchýně. A jestli si to dobře pamatuji, tahle stará loď, tam leží odjakživa. Myslím tím opravdu loď, ne moji tchýni. Samozřejmě, obě mají své kouzlo i charisma, jen moje tchýně je, narozdíl od staré lodi, neskutečně akční a také velice starostlivá, což se o lodi napsat nedá.

Pokaždé když jdu kolem této lodi, nutí mě to přemýšlet nad životem lidí u moře a hlavou se mi honí různé smyšlené příběhy. Také se neubráním srovnávání vraků u nás v Čechách a vraků u moře. V dnešní době by se u nás leckterý vrak během několika dnů nahlásil a nenávratně zmizel třeba na vrakovišti, protože by mohl ničit veřejnou zeleň nebo by hyzdil své okolí. Ale tato loď, ta tam stojí už několik let a pro mě se stala úžasnou dekorací s velkou dávkou osobního kouzla a podnětem pro nespočet otázek, které mi nikdo neodpoví. "Kdo v ní asi jezdil? Kde všude po moři asi jezdila? Kde je její majitel? Zemřel nebo ji jednoduše vyměnil za novou, větší a modernější?  Nechává si jí tady odloženou jako symbol nostalgie nebo čeká až se časem rozpadne pomocí přírody?" ... Sice už dávno nejsem malé dítě, ale i tak se mi začne hlavou honit příběh o Zlaté rybce, která rybářovi splnila přání. 

Tahle stará loď mi připomíná, jak křehké a na pohled krásné může být stáří, ale i to, že každý může být ve stáří odložen někam bokem, aby nepřekážel běžnému životu. A co já? řeknu si pro sebe v zápětí. ... "Budu také jednou odložena, aby jim nepřekážela?" ... "Kéž bych měla alespoň z půlky její charisma a přišli se na mě také někdy podívat, tak jako já se chodím dívat na tuhle loď." ... pak si ale uvědomím, že sem jezdíme jednou za rok či za dva a své přání se snažím honem rychle vymazat. Každopádně je mi už teď jasné, že pomalu stárnu. Začínám totiž intenzivně vnímat věci, které jsem předtím přehlížela. Dřív jsem klidně spala do oběda a těšila se na noční párty, ale dnes mám požitek z toho, že můžu na dovolené u moře vstávat brzy a užít si klidnou cestu do obchodu. Je to kouzelný čas. Většina turistů ještě vyspává. Rackové, cikády a moře jsou slyšet tak zřetelně, že se bojím skoro i dýchat, abych ten úžasný moment nezkazila. Díky těmto okamžikům, se mi dostává ohromný příval štěstí a cítím, že je svět v některých místech ještě trochu normální. Místní lidé už jsou v tuto raní dobu dávno na nohou a jdou ještě za relativního chladu do obchodu, tak jako já. Snažím se všechny zdravit Chorvatsky a vždy se mi dostane zdvořilé odpovědi. Připomíná mi to časy, kdy se ještě zdravilo i u nás na vsi. Bohužel u nás, kde bydlím, se obec dávno rozrostla a z menší vesničky se stal studený a neosobní městys, kde se zdravit přestalo a jakási vesnická přívětivá komunita se postupně vytratila. Ale v malé chorvatské vestičce si člověk zpraví chuť, a přitom mi stačí jen málo. Třeba, jak místní chorvatští dědové sedí už v sedm ráno v kavárně a čtou noviny nebo zapáleně diskutují. Myslím, že to jsou rybáři, kteří se zrovna vrátili z ryb, ale to si už jen domýšlím. Každopádně na ranní kafe chodí každý den a mě tyto rituály neskutečně imponují a každý den mi vykouzlily úsměv. Škoda, že nejsem talent na jazyky a nemůžu se jich zeptat na tu nádhernou starou loď a na její osud.

Miluji rána u moře a můj skromný prázdninový rituál ... vstát brzy, jít koupit čerstvé pečivo, zastavit se u stánku, kde prodávají domorodci ovoce a zeleninu a pak se jít vykoupat do moře, kde v osm ráno potkám jen tři blázny, kteří si to chtějí pravděpodobně užít, tak jako já a já si to opravdu užívám. Užívám si neskutečný klid, slanou a čistou vodu, výhled po okolí a v dálce v klidu pozoruji projíždějící lodě. 

Mám raději staré lodě, za kterými se může skrývat nějaký příběh a jsou pro mě impulzem k zasnění o tom, jak to bylo dřív. Láká mě to určitě víc, než ty moderní super jachty, u kterých se jen krátce zamyslím, kde na to asi majitel vzal a kolika lidem místo tohoto luxusu mohl dát odměnu, aby si mohli přilepšit. Kolik lidí by si ale takový luxus odpustilo a byla bych mezi nimi i já, kdybych tu možnost měla? Naštěstí nic podobného řešit nemusím a v noci se mi spí docela dobře.

© Katka Dosko  |  26. červenec 2022 | Deník štěstí najdete na Facebooku