Moje autistické chlupaté štěstí

"Mami, já chci border kolii, prosíííím! Budu se o ní starat a neboj bude to úžasný! Podívej, jak krásně tancujou a nebo skáčou pro talíř! Že je to supeeer! Budu s ní dělat taky ty úžasný cviky." ... Jsem měkká a blbá a neponaučím se a evidentně neumím dětem říkat NE! Nechala jsem se totálně zblbnout malým puberťákem, který když něco chce, stane se z něho vytrvalá meluzína. Nedá pokoj, dokud neřeknu ... "No tak jooo".

Všichni měli v té době problém sehnat jakékoli štěňátko. Bylo jasné, že covidová doba lezna na mozek všem, včetně mě a podle komentářů, které jsem našla na sociálních sítích, se na štěňátko borderky čekalo klidně 2 roky. Já jsem se ale nevzdala a zapátrala v paměti. Spolužačka ze střední, která je dlouholetou chovatelkou a zná snad všechny borderky v Čechách, byla jasná a asi jediná možná volba. Měla jsem obrovské štěstí a pod vánoční stromeček jsem pořídila mému neodbytnému puberťákovi slaďoučké bordeří štěňátko. Byla tak moc sladká, že jsem s ní první dny spala na karimatce. Nooo, bylo to asi chyba, protože hned poznala, že si mě omotala kolem packy a že jsem dokonalý expert na rozmazlování a nevýchovu.

Nic jsem si nemalovala na růžovo a moc dobře jsem věděla, že se sliby puberťáka rozplynou během prvního týdne ... "Budu se o ní starat. Budu jí krmit a taky s ní budu cvičit. Už se těším až jí budu každý den česat" ...nooo to určitě, několik měsíců jsem se snažila mladého pána motivovat a dusit, ale zkrátím to ... Puberta zvítězila a největším zájmem není v žádném případě starost o pejska, ale je to především běhání za holkami. Pes není PS4 ani lego a nedá se strčit do skříně, když Vás přestane bavit, takže jsem si ten drahý dárek vzala a už ji nikomu nedám. I přesto, že nám doma obrátila život totálně vzhůru nohama, je to naše chlupaté štěstí!  Mimochodem, jmenuje se Nessinka a je to typický autistický pes. 

Zážitky s Nessinkou by vydaly na celou knihu. Už od malička máme doma vždy nějakého pejska, ale borderka není normální pes a nedá se na ni připravit. Je to opravdový magor pes a plány, jak budeme tančit mazurku nebo běhat agility a nebo pást obce, se rozplynuly hned v prvních měsících. Místo toto jsem neustále řešila její strašáky, které na nás čekaly úplně všude a hlavně na procházce. Ano, nejvíc nebezpečné věci, které vy ani nevnímáte, ale jsou skoro všude. Takový kámen na kraji cesty a nebo značka Zákaz vjezdu, to byly tak strašidelné věci, že bylo potřeba okamžitě začít šíleně vrčet a vydat se okamžitě na útěk nebo se alespoň zastavit 10 metrů před bubákem a odmítat jít dál. ... "Ne, nepohnu se ani o milimetr, budu vrčet a ty tam taky nechoď, je to nebezpečné!" ... To ale ještě nevěděla, že i na polních cestách můžeme potkat cyklisty nebo maminky s kočárkem. Borderka se v ní v tu chvíli opravdu nezapřela a nekompromisně se vrhla na kola. "Proboha, co s takovým magorem mám dělat?" ... procházky pro nás byly a občas ještě jsou totální očistec.

Každý pejskař by mi určitě dal několik dobrých rad, že to chce socializaci a jak můžu pejska pomocí pamlskové metody a pozitivního cvičení odbourat a předejít všem neduhům border kolie. Jenže moje vystresovaná autistická Nessinka si na procházce a ani na cvičáku nevzala nikdy nic, ale vůbec nic, i kdybych jí uvařila tu největší psí laskominu. Stres byl opravdu zabiják spolupráce! Nezbývalo nic jiného než jí dát víc času a pomalu s ní pracovat na strašidlech. Paradoxně se nebála věcí, kterých se normálně pes bojí. Doma si pamlsky brala ráda, takže trpělivost se naučila velmi rychle, ale protože je opravdu chytrá, tak také velmi rychle zjistila, že pamlsek znamená "Jo taaak cpe mi pamlsky, to zase po mě bude chtít, abych pracovala, jenže já si chci za odměnu hrát. Kašlu ti na pamlsky! Jestli chceš, abych něco dělala, budeš se muset se mnou přetahovat o hračku!" Je to moje tvrdohlavá holka, takže ani hladovka a krmení pouze z ruky nezabralo. Někdy mám pocit, že nedržím v ruce dobrotu, ale nějaký granát nebo chemickou zbraň. Jackie (Jack Russell teriér mých rodičů) ta by by pamlsek nejradši sežrala i s rukou. No nic ... každý má něco.

Letos v říjnu budou Nessince dva roky a nástrahy zdoláváme šnečím tempem. Někdy mi z ní tečou neskutečně nervy. To se přiznávám! Ale! Snažíme se chodit na cvičák, jak nám to čas dovolí. Už se nesnažíme o nějaké tancování, ale učíme se upevnit základní povely a naučit se poslouchat. Ano, učíme se poslouchat obě dvě! Po několika měsících, můžu konečně říct, že naše procházka není takové utrpení. Cyklisty už Nessinka nepase, moc dobře ví, že si má sednou k noze a čekat až projedou a už na ně nevrčí. Dokonce už zjistila, že venku strašidla nejsou a když jsou tak se s nimi pomalu a velmi opatrně seznámíme. Takže náš cíl, není ani Dog dancing, ani to nejsou chovatelské ambice. Náš cíl je jít v klidu na procházku. Pevně doufám, že to vypilujeme takovým způsobem, že půjdeme na procházku s cílem do nějaké restaurace a dáme si tam v klidu pití, ale to je zatím pro nás obě science fiction. Ale pracujeme na tom s naší úžasnou trenérkou, která nás už do restaurace vzala.  Jak už jsem psala, musíme se učit obě a já se snažím naučit zachovat klid a zjistit, že Nessinky reakce na okolí už jsou docela normální. Bohužel pro mě, stále chodí ven pejskaři, kteří nechápou, že se Nessinka kamarádit nechce a dokáže i pokousat. Na větu "Nebojte, ten náš je hodný" už jsem celkem alergická. 

Někdo mi říkal, že je důležité zaměstnávat borderce hlavu, aby se nenudila, ale já mám pocit, že ona zaměstnala především tu mojí hlavu. Od té doby co jí mám, studuji jak odbourat jedno a nebo druhé, každou chvíli čtu, přemýšlím a zkouším co se dá. Už hodněkrát jsem slyšela, že je to psychicky narušený a neposlušný trotl pes, ale já jí mám moc ráda. A ano, není to jednoduché a taky nás to stojí víc peněz, ale nevzdávám se! Díky Nessince se snažím být důsledná a trpělivá. Tyhle dvě vlastnosti určitě postrádám :)))To je asi důvod, proč nám všechno tak dlouho trvá. ... no uvidíme, co ze sebe obě dokážeme ještě vymáčknout.

Myslím, že článků o mojí bláznivé borderce najdete v deníku postupem času víc, protože ona mi vůbec nedá spát. Hlavně v pondělí ve čtyři ráno, to jezdí popeláři a Nessinka je chce sežrat, brání totiž tu naší boudu a nikdo nám nesmí sahat ani na poštovní schránku a už vůbec ne na popelnici a ještě u toho dělat ten šílený rámus, ale to bych mohla psát rovnou román, takže toto téma nechám na jindy.

© Katka Dosko  |  30. červenec 2022 | Deník štěstí najdete na Facebooku