Čtení je jako droga
Nechápu, jak může někdo číst knížku jen před spaním. Já to mám jinak. Když začnu číst, tak tu knížku musím dočíst hned. Potřebuji vědět, jak to dopadne. Nechci čekat měsíc. V tomto případě se vždy ukáže moje netrpělivost a touha mít věci hned. Možná jde jen o zvyk a o potřebu dodržet správně nastavený režim nebo pocit vyváženého dne? NE, já to neumím. Pokud tu knížku nevezmu jedním tahem, tak už jí nedočtu nikdy. Jsme schopná dokonce zapomenout, že jsem něco začala číst.
Manžel by na to řekl ... "To je to vaše "lemplovství a nedůslednost" ... někdy mám pocit, že nemám jen autistického psa, ale i má drahá polovička trpí nějakým hodně otravným druhem autismu, protože se neustále honí za dokonalostí všeho. Chce mít naklizeno, urovnáno, vše na svém místě a denní režim by měl být neustále dodržován. Někdy mi připomíná film, kde manželka musela dokonce rovnat koření podle abecedy a myslím, že toho despotu nakonec zabila. To se u nás stát nemůže, protože umím neuvěřitelně laxní a filtrovat si jen věci, kterou jsou pro mě životně důležité. Jsem přesvědčená o tom, že se mému drahouškovi představy o dokonalosti nikdy nesplní, žije totiž se mnou a s našimi dětmi. Tři lemplové na jednom místě? Musí to být pro něj traumatizující, obzvláště když všichni tři moc dobře víme o jeho posedlosti pořádkem a řádem.
Peklo nastává, když začnu něco číst. V tu chvíli se vypínám a jedu pouze na pohotovostní režim. Tohle se mi stává hlavně u knížek od Patrika Hartla. Jeho příběhy mě dokážou vypnout na celé dva dny a pokud mám nějaké neodkladné věci, dokážou mě vypnout i na pět dnů. Proto se snažím číst jen občas. Ideálně čtení nechávám na dovolenou u moře. Tam to moje okolí lépe snáší. Tedy, pokud s námi není na dovolené člověk, který moc nezná. V tento moment musím čelit opakujícím se otázkám ... "Ty se s námi nebavíš? Něco jsme ti udělali?" ... Naštěstí můj manžel už ví, o co jde a zdálky slyším jen strohou větu "Nic, jenom čte!" s dokonale vyladěným tónem, který vystihuje ... "Už jí, neřešte, nemá to smysl!" Ale už nikomu ani jeden z nás neřekne, že až tu knížku dočtu, tak budu dobré dva dny paralyzovaná. Musím přeci o té knížce přemýšlet. Musím nějak příběh nějak strávit, vstřebat ho a případně porovnat s naším životem nebo co bych udělala já kdyby ...
Horší je, když se na nějakou knížku těším tak moc, že začnu číst doma. Totálně se vypnu, jsem ponořená do knížky. Nevnímám okolí a všichni mi všechno musí opakovat několikrát. Ztrácím se v čase. Jsem neodvratně pohlcená a to, že není uvařeno, mě vůbec nezajímá. S klidem a s tou největší jistotou můžu napsat, že čtení knížek je pro mě droga a musím s ní zacházet velmi opatrně.
Jinak knížky od Patrika Hartla jsem přečetla všechny a opravdu se čtou jedním dechem. Skvělé čtení!
© Katka Dosko | 20. červenec 2022 | Deník štěstí najdete na Facebooku