15 let psího přátelství

Přemýšlím, jak začít. Není to vůbec snadné psát o přátelství, které může každou chvilku skončit. V hlavě mi zní jen otázka "Jak dlouho?" Nechci, aby byl článek smutný a už vůbec ne depresivní. Jenže! V květnu bylo Sárince 15 let a už dlouho dobu má zdravotní potíže. Takže ta otázka mě začíná pronásledovat každý den. "Kolik máme ještě času?" 

Sárinku jsem si pořídila možná jako náplast. Těžko říct, co se mi tou dobou honilo v hlavě, už je to dávno. Někdy život není laskavý. Potratila jsem a určitě nebudu sama, komu se to stalo, takže je zbytečné o tom dál psát. Na miminko jsem se samozřejmě moc těšila. Už dlouho do předu jsem si vybarvila vše do růžova a v duchu plánovala jak udělám dětský pokojíček. Když mi doktor oznámil, že se jedná o zamlklé těhotenství, vše se mi najednou rozsypalo jako domeček z karet. Člověk někdy umí být neskutečně sobecká bytost. Včetně mě! Potřebovala jsem svou plánovanou péči vrazit někam jinam, abych se nelitovala. Věděla jsem, že je zamlklé těhotenství velmi časté. ... "Dobře, je to život! Tak se chci starat alespoň o pejska!" ...  Sárinku jsem v inzerci našla během jednoho dne. Když něco chci, jsem opravdu únavná a neskutečně akční. Byla to ta nejkrásnější a nejsladší bílá chlupatá kulička. Dokonalý plyšák. 

Boloňský psík je přátelský a pohodový pejsek

Její upřímné přátelství mě provází už 15 let. Trpělivě čeká až jí budu věnovat chvilku pozornost. Byla trpělivá dokonce i v době kdy se narodily děti. Neměla jsem na ní skoro vůbec čas. Vždycky jen vše pozorovala a měla radost z maličkostí. Stačilo když jsem se na ní jen podívala a řekla "Tak co, holčičko moje?"  ... Hned zavrtěla ocáskem a zazubila se. Nikdy mi neřekla "Už toho mám plné zuby, ty na mě kašleš!" A teď už to ani říct nemůže, protože skoro žádné zuby nemá. Ani jazyk jí v tlamičce nedrží, jak by měl a visí jí ven. 

Sárinka sice nemá žádný rodokmen, ale svému plemenu ostudu, díky své povaze, určitě nedělá. Je to opravdu mírný, empatický a zároveň veselý pejsek, který miluje svou rodinu. Jisto jistě se najdou tací, kteří by mě nejradši v dnešní době ukamenovali za to, že nemá moje holčička průkaz původu a dokonce měla kdysi jednou jedinkrát štěňátka. Ano, jedno jsme jí tuto možnost dopřáli. Ne, nejsme žádní množitelné. Moc dobře znám celou problematiku. Můj postoj je jednoduchý a použiji k tomu rčení "Nic se nemá přehánět!" a další velmi pravdivé je v tomto případě také "Pod svícnem bývá největší tma!" ...a o genetice a nemocech v souvislosti s průkazem původu také diskutovat s nikým nikdy nebudu ... Co to je dnes za šílenou módu, chtít dokonalou rasu? O to už se snad pokoušel Hitler. A jak některá plemena vznikla? Někdy to byla jen náhoda. Nic se prostě nemá přehánět a už vůbec by se z žádného chovu neměl dělat bussines! Tímto bych uzavřela téma chov psů s PP a bez PP.  

Takže se Sárinka stala maminkou a obstála v tom na jedničku, byla statečná, starostlivá a pečující máma. Měla pět štěňátek a myslím, že byla nakonec ráda, když si je odnesli noví majitelé. Starat se o štěňátka bylo náročné jak pro Sárinku, tak i pro mě. Ale zvládly jsme to obě!

Sárinka má dnes každý den jiný. Už je to babička, která potřebuje svůj klid. Hodně času prospí. Jsou dny, kdy jí musíme nosit po schodech, protože nemůže na zadní nohy, ale pak jsou momenty, kdy vyběhne na dvorek jako nějaká mladice a varovně štěká na kolemjdoucí. Taky už je úplně hluchá, takže jí musíme budit velmi opatrně, aby se nelekla. Jak už jsem psala zuby už skoro nemá. Už dávno jí vaříme kuřátko s rýží a zeleninou, ale občas si ráda vezme i granule. S jídlem často zlobí. Nechce jíst! S tímto problémem nám docela pomáhá psí konkurence v podobě mé Border kolie a mamky Jack Russella teriéra. Vždy počká až si svou porci dojí smečka a pak si užívá pozornosti. Obě holky na ní totiž zírají, hypnotizují její misku a čekají, jestli jim něco nechá. myslím, že to je hra, která jí hodně baví a já jsem šťastná, že do sebe nějaké jídlo dostane. Musím taky pochválit obě holky za jejich respekt k Sáře. Nikdy se nestalo, že by jí to chtěla sežrat. Také už dva roky bojuje s rýmou. Bohužel nikdo nepřišel na to, co je příčinou, ale dá se s tím naštěstí žít. 

Staří je zvláštní. Člověk čím dál víc bilancuje, vzpomíná a ať chce nebo nechce, nutí ho to přemýšlet. Uvědomuji si, že mě Sárinka postupně učí být tolerantní. Už to není úžasně voňavé štěňátko. Čím je starší, tím víc potřebuje péči. Myslím, že to nejde připravit se na poslední den a smířit se s odchodem. Alespoň v mém případě to nejde. Jen si čas od času kladu tu otázku, jak poznám "Kdy nastane čas loučení?" 

Mám velké štěstí, že je taková jaká je a věřím, že tady se mnou bude ještě dlouho.

© Katka Dosko  |  17. srpen 2022 | Deník štěstí najdete na Facebooku